FESTovní Revue – rozhovor se zakladatelem festivalu Pohoda FEST Chýně Pavlem Švarcem
FR: Jak jste dospěl k nápadu organizovat festival v Chýni?
PŠ: V létě roku 2016 jsem se dvěma kamarády, se kterými jsme vytvořili hudební uskupení PŠT Trio, uspořádali koncert pro pár přátel a sousedů na louce u Strahováku (Pozn. red.: Strahovský rybník v Chýni). Tehdy to byla taková zvláštní povznášející atmosféra umocněná sluncem zapadajícím za rybník a v nějakém opojení jsem slíbil další rok zorganizovat festival, abychom nehráli sami. No a už to jelo. Z původního festiválku akce povyrostla do festivalu s prefesionální organnizací, kvalitním zvukem, ale zachovala si přátelské, sousedské prostředí.
FR: Pro koho je vlastně festival určen?
PŠ: Dnešní Pohoda FEST je koncipován tak, aby to byla zábava v podstatě pro všechny. Máme bohatý dětský program, foodtrucky nabízí kompletní a velmi dobré a, jak říkají, i zdravé pochoutky, takže nemusíte mít starost o jídlo celý den. A hudební program přináší hlavně původní muziku, písničky, které moc v rádiu neuslyšíte, ale o to víc vás mohou překvapit svými texty, nápady a zpracováním. Mezi našimi návštěvníky můžete potkat malinké děti i stařečky. Všichni si to pochvalují.
Z pódia zní stoprocentně živá muzika, což není dneska až tak obvyklé. A není to žádná uřvaná tuc-tucárna, neměli jsme nikdy žádný problém s opilci, rváči nebo výtržníky (Pozn. Red.: PŠ to zaklepává na dřevo). Žánrově se prolínají folk, blues, jazz, rock, pop. Prostě pohoda pro všechny.
FR: Takže hlavním mottem je pohodová zábava…
PŠ: (skáče do řeči) …no jasně, ale já tam vidím mnohem víc. Například mne hrozně baví podněcovat lidi ke komunitnímu životu. Nemyslím tím nějaké sdílení majetku a tak. To je socialistická blbost. Mám na mysli sdílení zážitků, vzájemnou sousedskou pomoc, prostě lidskou sounáležitost. Rychle rostoucí obce, jako je Chýně, jsou plné v podstatě izolovaných lidí. Lidí, kteří mnohdy ani své sousedy neznají, mnohdy je ani nepozdraví. Protože se z vesnice najednou stal tak trochu panelák naležato, jak říká můj kamarád. Mám zkušenost z pobytu v Anglii, kde ve vsích jako je Chýně je každou chvíli nějaká sousedská akce. Lidi se pěkně vyšňoří a třeba soutěží v tom, kdo upeče lepší cake nebo ugriluje steak nebo vypěstuje hezčí růži, pořádají kvízy nebo se střídají v organizování zahradních party, prostě se potkávají a povídají si. My jsme pořád hodně uzavření. Bojím se, že je to ještě pozůstatek doby, kdy se po lidech chtělo, aby šli do práce a pak domů k televizi a moc nepřemýšleli.
FR: A daří se vám to, myslím podněcovat ke komunitnímu životu?
PŠ: No to je běh na dlouhou trať. Ale věřím, že aspoň trochu ano. Pozoruji, že se najednou objevují nové akce v místě i okolí. Tamhle někdo organizuje zábavu pro děti, tudle zase posezení u muziky a i kdyby Pohoda FEST byl drobnou inspirací jen pro někoho, budu spokojen.
FR: Co to vlastně obnáší zorganizovat festival s deseti kapelami, foodtrucky, dětským programem?
PŠ: Začínáme v týmu 4 lidí obvykle v lednu na první schůzce. Letos je výjimečná situace kvůli Covid-19. To, co obvykle zařizujeme půl roku, jsme zhustili do dvou měsíců, takže jsem o poznání více nervóznější, jak to všechno dopadne. (smích) Musíte zajistit financování. Pohoda FEST stále jede v režimu dobrovolného vstupného, které je celé, opakuji celé věnováno na charitativní projekt, který předem určíme. Takže financování celého rozpočtu je na mně, mé firmě a když se zadaří, nějakými drobnými přispěje i nějaký sponzor nebo zadavatel reklamy. Máme štěstí, že projekt festivalu je podporován i obcí, jednak finančním příspěvkem 20tis Kč a jednak organizační pomocí v den akce.
Suma sumárum je to pro mne osobně akce finančně ztrátová, ale emočně a zážitkově je ta finanční ztráta mnohokrát vyrovnána.
FR: A ten charitativní projekt?
PŠ: Máte pravdu, málem bych zapomněl na to nejdůležitější. Já si prostě myslím, že člověk, který má v životě to štěstí, že nemá hlad, má kde bydlet, má práci, která ho těší, nezápasí s nějakou závažnou chorobou, může svobodně tvořit a mluvit, tak by taky měl koukat kolem sebe a pomoct těm, kteří takové štěstí nemají. Můj děda říkal – a už jsem to někde uváděl – když má člověk plnej špajz, tak nemá stavět vyšší zeď, ale má prodloužit stůl. Takže my se snažíme každý rok prodloužit stůl, aby si k němu mohl přisednout někdo, kdo to potřebuje. Letos je to malá Amálka, tříletá holčička s protivnou nemocí, která způsobuje vysokou lámavost kostí a volnost kloubů. Má za sebou už asi 15 zlomenin a potřebuje rehabilitovat a potřebuje se lépe pohybovat, aby stačila svému bráškovi, dvojčeti, který je naštěstí (Pozn. red.: zase klepe na dřevo) zdravý. Moc bych si přál, abychom letos vybrali aspoň dobrý základ pro snad elektrický vozík.
FR: A to je kolik?
PŠ: Mým cílem je 60tis Kč. Což je ve srovnání s loňskem, kdy jsme vybrali cca 37tis korun a na festivalu se údajně protočilo až 2500 lidí, docela dost. Mimochodem vloni jsme vlastně vybrali jen o pár tisíc více, než rok před tím, kdy na festivalu bylo cca 800 lidí. Takže to je dalším velkým mottem festivalu – podnítit lidi, aby pomáhali.
FR: A nebylo by jednodušší vzít ty peníze, kterými festival financujete a dát je přímo Amálce?
PŠ: No jasně, to už jsem taky slyšel, že se předvádím a přitom na charitu jde jen zlomek rozpočtu festivalu. Jednodušší by to bylo jednoznačně, koupili bychom rovnou dva vozíky. Ale kde je ten komunitní život? Kde příležitost pro vystupující, pro zúčastněné, kde je zábava pro návštěvníky, kde je ta solidarita, kterou chci vyprovokovat, kde je ta sounáležitost, radost, soucit, prostě normální lidské emoce? Emoce jsou důležité.
FR: Děkuju, něco na závěr?
PŠ: Já děkuju. A snad jen, že pokud si někdo přečte tenhle rozhovor do konce a rozhodne se přijít, pobavit se a pomoci, tak to mělo smysl.